Z domova domů

Barbora Schneiderová July 24, 2017

Asi bych nejdříve měla říct, že je pro mě poměrně těžké napsat tenhle text, jelikož s češtinou teď trošku blbnu, jelikož už tři týdny poletuju mezi vietnamštinou, angličtinou a češtinou.

Nicméně… tenhle výlet jsme s holkami plánovaly už od střední školy a věřím, že ten pocit, kdy jsme vylezly z letadla po dvaceti dvou hodinovém letu bude vždy patřit k těm nejpříjemnějším momentům v našich životech.

Vietnam: 3. díl

Najednou jsme tu byly, v rušném Saigonu, omámeny ruchem velkoměsta a hlavně naším pachem z cesty. O Saigonu už nemá smysl psát dál, je to chaos, který se nedá nijak specifikovat, pokud si to nezažijete na vlastní kůži.

Budu psát o Trieu Son, o vesnici nedaleko města Thanh Hoa. Města, kde se narodili moji rodiče. Vyrůstali kousek od sebe, ale shodou okolností se poznali až v Česku.

Thanh Hoa byla s holkami naší druhou destinací. Přiletěly jsme ze Saigonu na asi nejmenší letiště, jaké jsme kdy viděly, ale byly jsme rády, že tam vůbec nějaké bylo. Jinak by nás čekal let do Hanoje atříhodinová cesta autem.

Na vesnici jsme měly strávit celkem čtyři dny. Nemohla jsem se dočkat, až mě babička uvidí, obejme a začne mi stahovat kraťasy dolů (aby nebyly tak krátké), a strkat mi její dlouhé černé kalhoty, abych nebyla za hanbářku, až mi bude cpát česnek do kufru proti zlým duchům, nebo vařit dvanáct vajec na cestu do letadla, abych neměla hlad.

Bylo to přesně tak, jak jsem očekávala. Babička se neustále snažila dorozumívat s holkami, ale nebylo jak. Snažila se alespoň znít trochu česky, ale její představa je taková, že chodí a říká: “silo, silo”. Bylo roztomilé, jak jim neustále ukazovala, jak je má ráda, třeba tím, že je objímala, posílala dovnitř spát, aby jim nebylo vedro, nebo podstrkovala tuny jídla do misky. Přiznám se, že jsem trošku žárlila.

Jeden den nás vzal jeden z mých mnoha strejdů k moři – Sam Son- ale ani jedna z nás do něho nestrčila ani nohu. Jeden z důvodu byl, že jsme postupně onemocněly všechny tři, a zadruhé tam bylo neuvěřitelně moc lidí, jejichž počet vyvolával představu “vietnamské polívky”.

Druhým dnem na venkově jsme odjely k mému dědovi z matčiny strany. Hodně věcí se za ten rok, co jsem ho neviděla, změnilo. Nepoznával mě, odháněl mě pryč rukama. Ale na tom nezáleželo, jelikož on byl jeden z hlavních důvodů, proč do Vietnamu letos jet.

Tyto čtyři dny pro mě byly těmi nejhezčími ve Vietnamu a věřím, ze jsem si to neužila jen já.. Krávy na každém rohu, troubení na každém rohu, ještěrky na každém rohu a hlavně zákeřní komáři úplně na každém rohu!!!

Líbila se mi věta, kterou mi Bára řekla, když jsme mířily směr Ha Long: „Tvoje rodina mi bude chybět, cítila jsem se tam úplně jako doma.“

A s tím si teď jdu podrbat své vzpomínkové štípance a se steskem spát.

Hai Yen Tran

Závěr I.

Dojmů a fotek je mnoho. Kil nabraných z výtečné vietnamské kuchyně kupodivu také (nenechte se zlákat ovocem – a komentáři typu „vždyť to není jídlo“). I když jsem pravděpodobně zažila poprvé alergickou reakci na jídlo, nehleďte na to a posílejte mi mořské plody v jakémkoli množství. Na skútr, jedinou věc, kterou jsem se zapřísáhla ve Vietnamunezkusit, jsem nakonec sedla. Zjistila jsem, že existuje na světě část moře, ve kterém se nemám chuť vykoupat. A nakonec se v jiném koupala v noci, prostě proto, že na své narozeniny lepší nápad dostat nemůžete. Stáhla jsem si konečně Uber do telefonu jako moderní člověk a aklimatizovala se v třicetistupňovém vedru. Na co jsem si ale nezvykla a ani nehodlám, jsou klimatizace ve vnitřních prostorách nastaven zhruba na -18°C.

Jinak ale… Jsi moc krásný, Vietname. Dík za všechno, nakonec i za ženy na trzích, které vám nutí vše možné a přitom vše stejné a k tomu se ptají „Can I have you?“

Pořád neumím vietnamsky nic, tak snad jen xin chao va cam on Vietnam.

Barbora Schneiderová

Závěr II.

Už se nám blíží odjezd. Vůbec nám nepřipadá, že bychom už měly jet domů. Uteklo to pěkně rychle. Zvlášť těch pár posledních hektických dnů v Saigonu. Chtěly jsme toho stihnout tolik, že jsme se ani nezastavily. Mám chuť hned jet zase někam jinam. Byla jsem v Thajsku, teď jsem měla možnost trochu poznat Vietnam – pár velkých měst, jedno menší a dvě vesnice. To je druhá asijská země, kterou si mohu odškrtnout na pomyslném seznamu míst k navštívení. A kam dál? Láká mě Korea nebo Japonsko, abych mohla dal srovnávat. Vím, že se do Vietnamu určitě vrátím. Alespoň na Yen svatbu. Už teď mi chybí všudypřítomné troubení, rýže a dokonce i dva a třiceti stupňová vedra. Navíc mít v peněžence několik milionů také není k zahození.

Barbora Viletová

 

Hai Yen Tran