Vratislav Řehák – Áček: Skauting je naše přirozená rodinná tradice

Roman Šantora - Bobo January 23, 2017

O víkendu opustil naše řady významný skautský činovník Vratislav Řehák – Áček. Proto zveřejňujeme rozhovor, který s ním pro časopis Skautský svět vedl Roman Šantora – Bobo v roce 2011.
Řeč byla pro Áčkovu skromnost hlavně o jeho otci, Bohuslavu Řehákovi, který začal skautovat po boku A. B. Svojsíka, stal se velitelem (starostou) Junáka a jehož pohřeb byl podnětem pro druhou obnovu Junáka v roce 1968. Řehákovi jsou jediným rodem, z něhož pět příslušníků stanulo v nejvyšších skautských funkcích a dva z nich byli vyznamenáni Řádem stříbrného vlka.

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek s otcem?

To bylo 20. května 1945, když se ozval zvonek u dveří, já jsem šel otevřít a on tam stál. Bylo to prakticky po šesti letech.

Tvůj otec byl jedním z prvních skautů u nás. Jak se se skautingem seznámil?

Svojsík se před 1. světovou válkou snažil intenzivně propagovat skauting po vlastech českých. Na jednu z jeho přednášek, v Jičíně v roce 1912, přišel otec a velice ho nadchla. S několika spolužáky se dohodli, že založí skautskou družinu. Byli ve styku se Svojsíkem, inspirovali se literaturou, která k tématu vycházela. O dva roky později odešel otec na studia na pražskou Karlovu univerzitu. Tam pomáhal Svojsíkovi a vedl oddíl. V roce 1915 ho zastihla povinnost odejít do války jako tzv. roční dobrovolník, v níž však musel zůstat až do jejího konce v říjnu 1918.

Který vysokoškolský obor otec studoval?

Biologii. Předtím, než ji šel studovat, měl rozhovor s ředitelem nemocnice v Jičíně o tom, jaké jsou perspektivy, nevýhody apod. V podstatě ho přesvědčil, aby na medicínu nešel, že je to dlouhé studium, namáhavá služba, že by to bylo větší zatížení pro rodinu ho udržovat na studiu. Po válce na přerušené studium navázal a skončil v roce 1920. Pak jako mladý profesor absolvoval kolečko, kde ho bylo potřeba. Nejdřív krátce pobyl na reálce v Jičíně, pak byl v Trutnově, Liberci a dalších místech. V roce 1924 se definitivně vrátil do Jičína, oženil se a postavil rodinnou vilku.

Jak se na otcově povolání učitele odrazil skauting, nebo naopak?

Pojetí skautingu, jak bylo u nás vnímáno, se velmi blížilo stylu výuky otcova učitele, profesora Smolaře, který otce k biologii přivedl a jemuž dělal demonstrátora. Projevilo se to i v otcově publikační činnosti. Začalo to přírodopisnými praktiky, pokračovalo to na tehdejší dobu velmi moderní Botanikou, která byla přeložena do několika jazyků. I většinu ilustrací si otec dělal sám. Dále to byla Didaktika biologie a poslední, posmrtně vydaná, publikace Vycházky do přírody. Ve všech školních činnostech se projevovalo jeho sepětí se skautingem, na exkurzích, táborech.

B. Řehák byl od roku 1922 místonáčelníkem, působil ve vysokých funkcích, byl blízkým přítelem Svojsíka, stál u všech klíčových akcí (tábory slovanských skautů, naše výpravy na jamboree) a rozhodnutí až do konce 30. let. Čeho si nejvíc považoval?

Nemůžu mluvit za něj, protože z jeho strany jsem nikdy žádné takové hodnocení neslyšel nebo se na ně nepamatuji. Byl ale spokojený s tím, jak se podařilo absolvovat velké výpravy, jichž on byl velitelem. Vím, že považoval za důležité, s jakým ohlasem se setkala kniha Skautský vůdce, kterou napsal s Velenem Fanderlikem. V té době nic takového neexistovalo. Považoval za podstatné založit novou, druhou českou lesní školu (1937). V roce 1938 měla dva běhy, přičemž v druhém byli hlavně venkovští zájemci, do té doby neskauti. Tyto věci se odehrávaly v době ohrožení republiky. Služba republice a příprava na vojenské akce byla nesmírně důležitá a naplňovala skautskou činnost. Charakteristické pro otcovu angažovanost byly pak události roku 1938 a 1939, kdy se jednalo o existenci skautingu jako samostatné organizace.

Kromě skautské „politiky“ ale stále vedl tábory a přímo pracoval s dětmi?

Oddíl vedl asi do roku 1935, možná s přestávkami, ale župu Riegrovu až do roku 1938. Dřív byla vůdcovská funkce volnější. Málokterý vedoucí měl absolutorium lesní školy. Dost běžné bylo, že vedoucí nevyrostl ze skautských řad, ale že byla vybrána vhodná osoba, aby se stala vedoucím. A zkušenost ukázala, že je to dobře možné. Záleží to na zodpovědnosti, fantazii ve vedení a přijetí zásad skautského slibu a zákona.

Jak si na otce pamatuješ ty, zažívali jste s ním i praktický skauting?

Od dětství jsme jezdili na tábory. Tenkrát měl skauting rodinnější charakter, než má dnes. Tábor trval tři až šest týdnů a vedoucí to neměl honorované, bral si to ze svého volna, proto byli ideálními vedoucími kantoři, kteří měli delší prázdniny. Je těžko představitelné, že by byl vedoucí navíc na tak dlouhou dobu pryč od rodiny. Bylo tedy běžné, že na tábor bral svou manželku, která byla zase činná v kuchyni. Na dívčí tábor, který vedla máti, jezdil zase otec. Plně jsme prožívali i velké skautské akce – župní srazy. Takto jsme s mým bratrem poznali zblízka Svojsíka, Nováka, Charváta, Šimánka.

Byl přísný? Říká se, že on byl propagátorem kázně ve skautingu…

Byl přísný, ale spravedlivý. To uznávali i jeho žáci. Myslím, že se na něm podepsala první světová válka. Na jejím konci mu bylo 23 let, musel umět rozhodovat, velet a přitom bojovat za někoho nepřijímaného až nenáviděného. Zde měla určitě jeho přísnost kořeny.
Doma byl na něco přísný, v něčem byl naopak velkorysý. Co se týče jídla, to jsem si odnesl do dospělosti a uznávám to jako nesmírně přínosné. „Žádné vybírání v jídle – maminka vám nedá nic špatného, co byste nemohli jíst,“ říkal. Pak za války, když jsme měli výš do žlabu, se to osvědčilo. Podepsalo se na tom také občasné vyprávění zážitků z koncentráku, které bylo velice silné. Příliš často o tom nemluvil, ale když třeba řekl, že vězni byli ušlapaní ostatními spoluvězni jen proto, že uklouzli a vylili hrnec s polévkou, a ostatní nedostali nic… To jsou věci, které se člověku dostanou pod kůži.

Dokázal být i zábavný?

Ano, ale těch příležitostí nebylo moc. Byl tak vytížený ostatními věcmi, že na nás moc času nezbývalo. Povinnosti plnil úžasně, ale skauting a práce pro školu mu zabíraly velmi mnoho času.

Na konci 30. let se otec stal náčelníkem Švehlových skautů, jejichž vznik souzněl s představami Agrární strany. Byl politicky angažovaný?

To bylo vlastně vyústění Svojsíkovy snahy o rozšíření skautingu na venkov, kde byl velmi málo rozvinut. Otec se na Svojsíkův popud přestěhoval i s rodinou do Prahy a ujal se tohoto úkolu. Nebyla to konkurenční, ale paralelní a doplňující organizace. Co se týče názvu, asi bylo potřeba navázat na dominantní vliv Agrární strany, protože bylo nemyslitelné, aby bez jejího vlivu vznikla nová organizace mládeže. Otec nebyl politicky angažovaný, nebyl v žádné straně a vím bezpečně, že si dával pozor, aby se do ní nějakým způsobem nenamočil.
Dbalo se i na to, aby se skauti neúčastnili akcí, které pořádaly politické organizace. Občanský život byl, na druhou stranu, naplňován v bohaté míře.

Mluvil otec někdy o tom, že na sněmu v roce 1939, kdy se stal náčelníkem Junáka – skauta, padlo i rozhodnutí o tom, že se skaut uzavře občanům židovské národnosti?

To je něco, co už si nedovedu vybavit. Určitě to byla v době pomnichovské nevyhnutelnost, neexistovala svoboda a mnohé se řešilo diktátem, viz jmenování do funkcí místo volby. Podobná rozhodnutí přinášela i pozdější doba, rok 1948 a 1970, a ne vždy to šlo řešit neoficiální dohodou v kuloárech. Tehdejší politické vedení republiky nepřipustilo žádnou zmínku, která by vedla k nespokojenosti Hitlera vůči okleštěné republice. Ale stejně to nebylo nic platné. Skauti by se tím nikdy nezabývali, pokud by nebyli tlačeni k projednávání těchto záležitostí s daným výsledkem.

Otec byl v první den 2. světové války uvězněn a většinu válečného času strávil v koncentračním táboře. Mluvil někdy o tom, jak se mu podařilo přežít?

Poměrně málo. Když se rozhovořil, stydla krev. To byla prožitá slova. Po návratu se rozumově a asi též z pudu sebezáchovy posouval k práci, která se mu otevřela na Zemské školní radě. Snažil se v rámci své působnosti pozvednout střední školství. Nesmírně ho podržela má matka. Přiměla ho, aby nepokračoval v psaní vzpomínek na koncentrační tábor a nezanášel si svou mysl něčím tak ohavným víc, než je přirozené. Přežil díky životní kázni a šťastným náhodám, kterým bylo nutno vycházet vstříc, a díky svým schopnostem, znalosti němčiny a malování. Uvědomoval si, co takováto situace vyžaduje v rámci životosprávy a způsobu vycházení s tím, co jek dispozici.
Několik set osob, které byly gestapem předem vytipovány a zatčeny v první den války, bylo v koncentračních táborech vedeno jako tzv. čestní vězni, což jim na úplném počátku věznění přineslo určité výhody, např. nemuseli pracovat. To se pak změnilo, někteří byli dokonce v průběhu války propuštěni. Mnozí z vězňů ale zahynuli.

Jak to bylo s jeho angažovaností po válce?

Do sněmu v roce 1946 byl velitelem, pak se funkce vzdal. Jeho angažovanost se postupně zmenšovala a důvodů bylo podle mého mínění několik. Vědomí, že nelze ve stávající situaci pracovat dobře na několika frontách (byl i zemským školním inspektorem). Nástup nových tváří a mladší generace a zesložitění celé organizace (masivní nárůst členstva na 250 tisíc členů a výraznější zájem veřejnosti, ale i politických složek). Odhodlání k získání doktorátu, o který se nemohl z existenčních důvodů pokusit hned po studiu. Rozhodující však byl návrh vždy razantní Moravy vedené Brnem v návrhové komisi sněmu na kandidaturu populárního Velena Fanderlika.

Tvého bratra komunisti za skauting odsoudili, jak tohle otec snášel?

V okamžiku, kdy k tomu došlo, to vzal velmi realisticky, snažil se udělat, co mohl, což nebylo jednoduché. Podařilo se mu, za pomoci advokátů, u mladých členů skupiny obviněných změnit obžalobu z vlastizrady na obvinění z neoznámení protistátní činnosti, u čehož je horní sazba naprosto rozdílná. Rozsudek zněl pět let.

Litoval někdy toho, jak za skauting rodina trpěla?

Ne, a to proto, že neměl pocit viny a nebyla tomu dána příčina nějakým vyčítáním. Manželka mu to neměla za zlé, plně ho podporovala.

Jak jste skautovali vy s bratrem?

S bratrem jsme se stali členy smečky vlčat, která byla v Jičíně velmi silná. Vedl ji Jaroslav Fric zvaný Akela, poštovní úředník, náruživý ochotnický herec, který nevyrostl ze skautských řad. Byli jsme tam až do doby, kdy jsme se přestěhovali do Prahy. Zúčastnil jsem se župního závodu, postavili jsme si svépomocí klubovnu.

A jak ses později činovnicky zapojil ty?

Po roce 1968 jsem byl místopředsedou Pražské rady Junáka. To byla nesmírně náročná doba. Denně jsem domů chodil v deset hodin. A po roce 1989 to bylo několik let podobné. Byl jsem v náčelnictvu Kmene dospělých a v Ústřední radě Junáka (1993-1996) jako jeden ze tří místostarostů.

Jste jediný rod, z něhož se pět osob skautsky angažovalo ve vysokých funkcích. Čím myslíš, že to je? Vnímáš to jako nějakou rodovou dispozici?

Vidím to jako přirozenou věc. Otec byl pro skauting zapálený. Družka života, kterou si vybral, s ním nadšení aktivně sdílela. Myslím, že je to přirozená rodinná tradice, která má obdobu v různých řemeslnických nebo rolnických tradicích, které se v rodinách předávají. Když v něčem odmalička jsi, je přirozené, že se to projeví.

 

 

BOHUSLAV ŘEHÁK-SLÁVA (1895-1967) Učitel, zemský školní inspektor, náčelník a velitel Junáka, skautský činovník. Nositel Stříbrného vlka. Jeho pohřeb, 3. ledna 1968, se stal významnou manifestaci skautingu. Po posledním rozloučení od R. Plajnera zazněla po mnoha letech veřejně skautská hymna a večerka.

RŮŽENA ŘEHÁKOVÁ (1903-1979)

manželka. Oddílová vedoucí, v letech 1968-1970 členka Ústřední rady Junáka.

VRATISLAV ŘEHÁK-ÁČEK (1927-2017)

syn. Strojní inženýr, bývalý místopředseda Pražské rady Junáka, člen náčelnictva Kmene dospělých a Ústřední rady. Nositel Stříbrného vlka.

JIŘÍ ŘEHÁK (1926-1973)

syn. Propagační výtvarník. Odsouzen v roce 1949 za účast na protikomunistickém povstání. V letech 1968-1970 člen Náčelnictva Junáka.

TOMÁŠ ŘEHÁK-ŠPALEK (1964)

syn Jiřího Řeháka. Dříve místonáčelník Junáka, dnes místopředseda Rozhodčí a smírčí rady Junáka. Dlouholetý vůdce lesní školy Gemini.

Roman Šantora - Bobo

Roman Šantora - Bobo