Jak mne náčelník vyvedl aprílem

Roman Šantora - Bobo April 1, 2016

Před 140 lety (5. 9. 1876) se narodil A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. Od té doby se pro nás stal ikonou, kterou ovšem lidsky ani z hlediska jeho díla nikdo příliš nezná. Pojďme to napravit v našem seriálu prostřednictvím vzpomínek, článků a odborných textů. A začněme vzpomínkou Svojsíkova nástupce, náčelníka Rudolfa Plajnera.

 

Stalo se to v dubnu roku 1937. Ústředí Svazu junáků skautů a skautek RČS bylo v tu dobu ve Vodičkově ulici, v paláci Skaut a kralovali v něm jako stálí pracovníci tajemník Jaroslav Novák, hospodářem byl bratr Hégr a o chod registrace a kanceláře se starala sestra Rybářová. Kromě nich jsem tam byl i já, v tu dobu uvolněný pracovník. A denně docházel do ústředí také bratr náčelník Svojsík.

Vedli jsme si společný pracovní deník, v němž byly občas i poznámky zcela nepracovní, jako např.: Zítra je prvý apríl – na mne si holenkové nepřijdete! Plajner. To jsem tam napsal 31. března odpoledne. Večer téhož dne před odchodem domů nahlédl do Cancbuchu (tak jsme tomu zápisníku říkávali) bratr náčelník, přečetl si mé vytahování a bez poznámky sešit odložil.

Bylo ráno 1. dubna. Jarda Novák mne přivítal zprávou, že jsme dostali od neznámého dobrodince dar 5 000 Kčs, což byl průhledný výmysl, na nějž jsem přirozeně nenaletěl a s pocitem vítězství jsem se dal do práce. Náčelník přišel kolem deváté, zůstal v kanceláři u sestry Rybářové a diktoval ji nějaké dopisy.

Kolem půl desáté se otevřely u mne dvéře a bratr Hégr hlasitě hlásil, že mám u něho telefon, hlásí se prý zahraniční ministerstvo. Všeho jsem nechal a k telefonu spěchal.

„Zde ústředí Svazu skautů, u telefonu zpravodaj náčelnictva Dr.Plajner“.

„Zde zamini,* odborový rada Dr. Slavik. Pane doktore, dnes přijede do Prahy jako host ministerstva maharadža z Nepálu, který se bude u nás léčit v Karlových Varech. Pan ministr se právě dověděl, že vzácný host je hlavou tamních skautů a je toho názoru, že by se měli dva představitelé Svazu skautů zúčastnit oficiálního uvítání v 10.30 hod. na Wilsonově nádraží. Můžeme s vaší delegací počítat?“

„Malý okamžik prosím, budu se konzultovat.“

Odložil jsem sluchátko na stůl, vběhnu do místnosti za bratrem náčelníkem, informuji o obsahu rozhovoru a kladu otázku, kdo na nádraží pojede. Náčelník, jakoby vzrušen, povídá, že samozřejmě pojedeme oba. Vracím se rychle k telefonu a hlásím, že se uvítání Jeho Výsosti účastní osobně profesor Svojsík a já.

A pak to šlo jako na drátku.

„Bratře Rudolfe, sežeň si rychle taxíka, zaječí domů, převleč se do kroje, klobouk, rukavice a nezapomeň na všechna vyznamenání. Sejdeme se v 10.15 hod. před nádražím u vchodu do přijímacího salonku“.

Sehnal jsem taxíka, hnal jsem jej na Pankrác, kde jsem tehdy bydlel, v chvatu jsem se oblékl do kroje, navěsil metály, která jsem tak nerad nosil, klobouk na hlavu, jelenice do ruky a tradá rychle na Wilsoňák. Z dáli vidím stát na chodníku náčelníka rovněž v kroji, vyskočím z auta, postavím se do pozoru a hlásím se:

„Bratře náčelníku, hlásím příchod k oficiálnímu uvítání Jeho Výsosti, maharadži z Nepálu“.

Bratr náčelník s úsměvem zdraví rovněž ke klobouku a vece:

„Děkuji, bratře zpravodaji náčelnictva, jako vždy jsi přesný i na prvního apríla“.

V tom okamžiku mi to došlo. A když se zpoza rohu objevili i bratři Hégr a Novák a spolu s náčelníkem na mne pokřikovali “Apríl, apríl!”, byl jsem zlostí červený jako růže a upaloval jsem z místa hanby.

Večer, před odchodem z kanceláře, jsem nahlédl, nikým nepozorován, do Cancbuchu. Bylo tam napsáno: „Být Tebou, Rudolfe, bych se příště nevytahoval. Svojsík“.

*Zkratka ministerstva zahraničních záležitostí.
Roman Šantora - Bobo

Roman Šantora - Bobo