Jak Foglarova Dvojka vyhrála první Svojsíkův závod

Jakub Ambrozek - Mravenec February 12, 2016

 
Vzpomínky člena vítězné hlídky Milana Kubra – Zubra.

 
Dvojka potřebovala ten slavný závod vyhrát!

S tím jsme šli do “boje o první místo” jako členové závodní hlídky na sklonku léta 1946 a stejně to vidím i dnes, po 70ti létech.

První roky po druhé světové válce byly totiž pro Dvojku plné protikladů a dilemat. Návrat svobody přinesl zlatou éru českého skautingu a jeho nečekaně prudký rozvoj. Na to Dvojka připravena byla, vždyť prošla pod různým krytím celou okupací a měla mimořádně zkušené vedení, svou vlastní organizační mikrokulturu a pevně stmelený kolektiv. Po okupaci se dostala rázem na výsluní, díky jménu Jaroslava Foglara-Jestřába se stala nejviditelnějším a nejvíce obdivovaným oddílem Junáka a její příklad se nesporně zasloužil o rozvoj celého skautského hnutí v poválečném Československu.

O mimořádné přitažlivosti Dvojky pro kluky mezi 11-15 roky mohu mluvit z vlastních zkušeností. Není tajemstvím, že na Dvojku se “stála fronta” i za okupace, když ještě fungovala skrytě jako klub českých turistů. Tu frontu jsem si jako kluk vystál. V “podzemní” Dvojce bylo několik mých spolužáků a kamarádů z dětství, kteří se svými aktivitami v kolektivu vedeném Foglarem sice veřejně nechlubili, avšak také před kamarády netajili. Do Dvojky mne však přivedli teprve po válce, na jaře 1945, když se naráz nabíral větší počet nových členů před Táborem svobody ve Sluneční zátoce.

Opačnou stránkou obrovské popularity Dvojky byly však v té době kritiky z různých stran a pozic, motivované někdy jen lidskou závistí, jindy však odlišnými názory na styl vedení a kulturu skautského oddílu i na prolínání různých Foglarových rolí skautského vedoucího, vychovatele, redaktora a autora v té době nejpopulárnějších dětských knih. Podle některých kritiků si Foglar Dvojku programoval ke svému obrazu a používal ji především jako laboratoř, v níž experimentoval a z níž čerpal inspiraci pro své publikace. Údajně se přitom někdy vzdaloval od standardních zásad a stylu činnosti skautského oddílu. Tyto názory jsou pro historii lapidárně shrnuty v jedné větě na konci výzvy k široké skautské veřejnosti, otevřeně kritizující redaktora Foglara a na jaře 1946 podepsané dokonce náčelníkem Junáka Rudofem Plajnerem: “Chceme vést k životu a nikoliv odvádět do říše fantasií, příšer a papírových hrdinů.”

V letech 1945-46 se kromě toho Dvojka musela vyrovnávat s generační krizí, která kulminovala po Táboře svobody “secesí” skupiny kmenových Dvojkařů, jimž bylo už 16 i více let. Byl to odchod zcela logický a normální, model foglarovské Dvojky byl vynikající pro chlapce mezi 12 a 15 roky, šestnáctiletí a starší měli však už jiné potřeby a zájmy. Při Dvojce tak vznikl roverský kruh starších vedený dospělým předválečným Dvojkařem Ludvíkem Böhmem-Užovkou. Bohužel, tento odchod neproběhl bezkonfliktně a bez výčitek a Jestřáb jím byl bolestně zasažen. Vztahy se sice nakonec urovnaly a rány zacelily, trvalo to však dosti dlouho…

Na Táboře u Krumlova 1946, který Svojsíkovu závodu krátce předcházel, tak nebylo více než 25% Dvojkařů z původní “protektorátní” Dvojky, všichni ostatní byli novější členové pováleční. Jestřáb k tomu sám jednou lakonicky napsal: “Začínáme znovu”.

Svojsíkův závod, to byl dvanáctiboj skautské všestrannosti, vyspělosti a kultury. Účast na prvním  Svojsíkově závodě v roce 1946 byla pro Dvojku samozřejmostí a dobrý výsledek přímo životní potřebou. Jestřáb však na rozdíl od četných jiných oddílových vedoucích nepovažoval za nutné organizovat nějakou zvláštní přípravu na tento celostátní závod. Tábor u Krumlova neměl na programu žádné aktivity speciálně na závod připravující a také se ještě neuvažovalo o optimálním složení hlídky. To vše přišlo později a bylo v tom hodně improvizace, ale i foglarovské tvořivosti a dovednosti poradit si s každou novou výzvou.

Dva týdny před celostátním závodem, 15. září, se konal oblastní závod v rámci Svojsíkovy oblasti. Tento závod vyhrála hlídka postavená Dvojkou pohodlně, bez zvláštní přípravy. O 14 bodů na druhém místě skončila pak hlídka Dvojky vodní – oddílu vedeného Jiřím Navrátilem, bývalým dlouholetým členem naší “suché” Dvojky. To vytvořilo nečekaně příznivou situaci pro sestavení hlídky pro celostátní kolo, na němž se měl vedle vítěze podílet i oddíl, který v oblasti skončil jako druhý.

Sestavit hlídku pro náročné ústřední kolo závodu nebylo však přesto jednoduché. Dvojka byla stále ještě oslabená odchodem kádru zkušených starších členů, od něhož uplynul sotva rok. Kromě toho bylo nutné striktně respektovat věkové  hranice a průměry. Na každého člena hlídky ročníku 1930 musel proto být jeden z ročníku 1932.

Na místo vedoucího hlídky byl bez váhání vybrán všestranný a rozvážný Dvojkař a v té době už Jestřábův pomocník ve vedení oddílu Karel Hašek-Džin. V celkem jedenáctičlenné hlídce odpovídající předepsaným kritériím bylo sedm skautů ze suché Dvojky a čtyři z Dvojky vodní, všichni vybraní tak, aby utvořili vyrovnaný akceschopný tým a nikoliv jen příležitostné seskupení individualit. Já sám jsem byl tehdy již jednou nohou v roverském kmeni Dvojky a Svojsíkův závod byl mou poslední dvojkařskou akcí. Významnější příležitost k důstojnému rozloučení s Dvojkou jsem si nemohl přát!

Na přípravu všech disciplin závodu a na sehrání týmu bylo jen několik dní. Velkou výhodou se ukázalo, že suchá a vodní Dvojka si byly velmi blízké, i jednotlivci se dobře znali a vedení obou oddílů nás spojenými silami intenzivně před závodem koučovalo. A stihlo se to za jednu neděli a dva půldny v předzávodním týdnu.

Průběh ústředního závodu – tomu bychom v dnešní terminologii řekli “reality show” s nečekanými zápletkami, překážkami a překvapeními. Věděli jsme, že některé mimopražské oddíly se na závod připravovaly mnohem déle a intenzivněji než my. Měli jsme hlášky, že “těm zhýčkaným Foglarovým Pražákům” chtějí předvést, oč poctivěji se skauting dělá mimo Prahu. Od začátku až do konce závodu jsme cítili, že atmosféra nám není příznivá a že si musíme dávat velký pozor na chyby, které by nám u rozhodčích neprošly. To se nám úplně nepodařilo.

Dvoudenní ústřední kolo závodu bylo slavnostně zahájeno ráno v sobotu 28. září na velkém Strahovském stadionu, kde probíhala po celý den jeho první část. Začali jsme velmi slibně vařením s rozděláváním ohně (1). Druhá disciplina – poznávání květin (2) – nám však dopadla ostudně bídně – z jedenácti druhů k určení jsme poznali pouhé čtyři! Ukázalo se, že v polním kvítí se Dvojka nevyzná zdaleka tak dobře jako v staropražských zákoutích!

Následovala signalizace (3), pro kterou jsme zvolili dle našeho názoru “chytrou” taktiku signalizovat dvěma kanály paralelně (dvě vysílačky a dvě přijímačky) a díky tomu jsme dosáhli nejlepšího výsledku. Dalšími disciplinami byly pořadové a ranní cviky (4), atletický trojboj (5) a zpěv (6) – vše proběhlo hladce a bez vzruchu.

I divadelní scéna (7) se nám podle našeho názoru slušně podařila. Po této scéně nám však byly k našemu ohromení  a hlubokému nesouhlasu strženy body za jeden verš z výstupu v krčmě: “Šenkýřko, vína sklenici, co pívají tu lodníci!”, prý vyzývající k alkoholismu, tudíž nepřístojný pro scénu hranou skauty! Dnes by se řeklo, že zařádila skautská “politická korektnost”. Po závodu jsme si říkali, že za recitování Nerudova Buška z Velhartic bychom asi byli bývali doživotně diskvalifikováni jako propagátoři chlastu v skautském prostředí!

Další facka přišla hned potom: před programovanou osmou disciplinou jsme byli vyzváni, abychom se ihned dostavili na opakování signalizace (3), která nám soudci nebyla vůbec uznána pro porušení pravidel – dvoukanálové vysílání bylo posouzeno jako nepřípustný trik, místo úplného stržení bodů nám však soudci dali možnost signalizaci zopakovat, což jsme provedli ukázněně, byť už značně rozladěni, a po dohadování s vedením Dvojky zda nepodat oficiální protest.

Den jsme pak zakončili střelbou (8) a čekali jsme na zprávu o souhrnných výsledcích první fáze závodu. Ta nám ukázala, že jsme zatím o 11 bodů druzí za vedoucí hlídkou – skauty z Prostějova a Olomouce, reprezentanty oblasti Wolkerovy. Byla to hlídka velmi dobře připravená a vyrovnaná, zdálo se, že má úspěšně nastartováno ke konečnému vítězství a že bude velmi těžké ji překonat.

S tímto dojmem jsme šli do druhého dne v táboře lesní školy v Černošicích. Bez iluzí, avšak nedeprimovaní a rozhodnutí udělat, co je v našich silách. Tu přišel další nečekaný úder – dlouhán Géďa z vodní Dvojky se zdál být jednomu komisaři starší než bylo povolené, a neměl u sebe žádný průkazný doklad. Skautské slovo vedoucích a jejich nabídka, že vystaví na místě potřebné potvrzení, nestačilo – Géďa musel opustit závod a dojet si domů do Prahy pro osobní doklad!

Den tak začínáme, oslabeni o jednoho člena, důležitou disciplinou, jíž je pochod terénem dle náčrtu (9). To umíme výborně, pochod jde bez váhání a hladce, tak hladce, že dva skautští činovníci odněkud z Moravy, kteří s námi šli jako kontroloři, hlásili vedení závodu své podezření, že nám někdo musel předem plán cesty vyzradit! A přidali k tomu hlášku, že jsme si říkali: “ale tady to už známe, támhle je přece ta známá kaplička” a také jsme si během cesty párkrát ulevili “krucifix” a “sakra”, za což nám opět musí být strženo několik bodů! Zřejmě nechtěli vědět, že když někdo skutečně získá nedovolenou cestou důvěrné informace, tak to nejspíše nerozhlašuje před bedlivě naslouchající kontrolou!

Na zastávkách během pochodu pak provedeme zbývající discipliny: zakreslení panoramatického náčrtu (10), stavbu stanů (11) a první pomoc (12), která vrcholí odnesením lehkého “těžce zraněného” člena hlídky Borka na improvizovaných nosítkách do cíle závodu. A čekáme tři hodiny na výsledek…

Vedoucí hlídky Džin je však předvolán sborem rozhodčích k vysvětlení našich poznámek, které během pochodu vzbudily podezření doprovázejících kontrolorů. Jeho vysvětlení není přijato, o nějaké body určitě přijdeme. Džin proto již chystá písemný protest. Vtom dostáváme zprávu – zapomeňte na protest, už by byl zbytečný – i s další naprosto nespravedlivou ztrátou bodů za “nevhodné výrazy” během pochodu je celkovým vítězem závodu hlídka Svojsíkovy oblasti!

Rozum nám zůstával stát. Jak se tohle mohlo podařit? Vždyť jsme byli stále za hlídkou Wolkerovy oblasti, která se už zdála být neporazitelnou! A k tomu to nespravedlivé ohodnocení našeho pochodu! Stalo se, že vojensky přesná a dobře organizovaná severomoravská hlídka totálně popletla pochod podle mapky a začala bloudit. Díky tomu zůstala v celkovém hodnocení nejen za naší hlídkou, nýbrž o jeden bod i za Chrudimskou oblastí, která skončila druhá. Jak a proč se to mohlo stát, nám bylo naprosto nepochopitelné. Byla Štěstěna na naší straně v tu pravou chvíli, a zasáhla, když se už nemohla dívat na tolik malicherné zaujatosti?

Dvojka si zasloužila ten závod vyhrát, a vyhrála ho!

 

Sestava vítězné hlídky:

Vedoucí: Karel Hašek (Džin)
Členové: Robert Bartoníček (Borek), Milan Kettner (Géďa), Milan Kubr (Zubr), Kamil Kuchler (Lobo), Milan Kuchler (Atom), Jan Plessinger (Pirát), Milan Severin (Séva), Jaromír Somolík (Perry), Vladimír Šváb (Peggy), Jiří Vrtiška (Kamzík)
Náhradník: Antonín Peltrám

 

Na fotografiích (nahoře) vidíte:

Diplom vítězné hlídky závodu, 1946.
Džin na motorce – vedoucí družiny celostátního kola závodu, na výpravě v roce 1947.
Roverský kmen Dvojky při organizaci lekhoatletických závodů, 1946.
Kontrola první disciplíny vaření a rozdělávání ohně, 1946.
Vyhlašování výsledků Svojsíkova závodu, 1946.
Autor článku Zubr na výpravě roverského kmene Dvojky, 1947.

 

Fotografie: archiv Junáka, Skautský institut, archiv Jiřího N.

 

Dále čtěte kroniku roverů Dvojky z roku 1946 s popisem závodů v naší e-knihovně.
Jakub Ambrozek - Mravenec

Jakub Ambrozek - Mravenec