Erik Tabery: Nedokážu si představit zajímavější práci, než je ta v Respektu

Barbora Schneiderová May 3, 2017

Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery – přezdívkou Cibulák – se v minulém týdnu zúčastnil debaty v mediální lince Skautského institutu. Toho jsme využili a jako novináře s dvacetiletou praxí a novinářskou cenou Křepelka a cenou Ferdinanda Peroutky jsme se ho po debatě ptali dál.  Jaký vůbec má pro novináře smysl chodit na takové debaty? A co trápí českou společnost?

Dáme si na chvíli pauzu od problémů s budoucností žurnalistiky. Jsme na půdě Skautského institutu. Dokážete popsat, co vám dal skaut?
Vlastně strašně moc. Je to taková kombinace. Kromě dobrodružství a spousty kamarádů pak upřesnění vlastních hodnot, zájem, spoluzodpovědnost, vztah k naší zemi. Měl na mě celkem zásadní vliv.

Jsou to věci, které jsou pro vás důležité i z hlediska novinářské profese?
Rozhodně. Novinařina, alespoň z mého pohledu, nejde od upřesněných hodnot oddělit. Člověk ji bere vážně a vnímá ji jako úkol nebo společenskou zodpovědnost. A pokud to tak není, nemůže ji podle mého dělat dobře. Jinak nepochybuji o tom, že měl skaut vliv i na samotné psaní – musel jsem psát deník, přispívat do kroniky, umět se vyjádřit.

Češi mluví málo

Vy se veřejných debat, jako byla ta dnešní, účastníte velmi často a na různá témata. Jaký v tom vidíte smysl?
Nejenom profesně mezi novináři, ale obecně spolu Češi málo mluví. Navíc je třeba vysvětlovat novinářskou profesi. Po několika debatách mi došlo, jak je pro spoustu lidí důležité vidět živého novináře, že to najednou nejsou jen anonymní písmenka na internetu. A pak jsem si začal uvědomovat, že je to možná více důležité pro mě, než pro diváky. Potřebuju vidět, co ty lidi zajímá, na co se ptají. Také mi dodávají spoustu energie a chuť v mé profesi pokračovat. Navíc se podle mého daří skrz debaty napichovat sociální bubliny.

V roce 2015 jste se při svém vystoupení na TEDx zmínil, že se má novinář ukazovat. Dělají to teď málo?
Strašně málo. Ono to zabere hodně času. Jenže podle mého vzniká spousta problémů ve společnosti jen proto, že lidé neví, jak média a novináři fungují a co je jejich úkolem. Když bylo v minulosti velké množství kauz a investigativních reportáží, mnoho lidí se na nás obracelo s tím, proč jsme ty gaunery nedostali do vězení. Ale to přece není náš úkol, nejsme policie. Proto je vysvětlování role médií hrozně důležité.

Samotný týdeník Respekt organizoval debaty po městech s tématem uprchlické krize. Nebylo to ale v jeho případě cílené jen na vlastní čtenáře?
To se dá očekávat, ale přišli tam i jiní lidé. Zvláštní bylo, že i názorově vyhrocení diváci se najednou nijak agresivně nevyjadřovali, protože cítili, že jsou v příjemném a otevřeném prostředí. Hodně lidí mi také psalo až potom, protože se nechtěli ptát přímo při diskusích. Ale obecně nemůžete koukat jen na to, jestli tam přijdou čtenáři Respektu. Člověk to má dělat proto, že smyslu té věci věří a ne hledět na výsledek. Někdo mi vyčítá, že nepropichujeme sociální bubliny – já odpovídám, že se o to alespoň snažíme.

Zvídaví a aktivní

Ještě k Respektu. Při debatě jste nakousl, že byste nedělal šéfredaktora někde jinde, proč? Nebylo by užitečnější vašich znalostí využít a navést jiné médium na lepší cestu?
To jsem asi myslel nějaká konkrétní média a pak jsem to nechtěl doříct… Já nad tím asi nikdy úplně nepřemýšlel. K Respektu mám dlouholetý vztah, ještě pořád mám pocit, že mu něco přináším a až ten pocit přestane, odejdu. A priori bych se jiné práci nebránil, ale musel bych mít důvod. Nešel bych někam jinam jen proto, abych to zlepšoval nebo zachraňoval. Na Respektu je ještě hodně práce.

Také jste říkal, že má Respekt specifickou čtenářskou skupinu, dá se definovat jen dvěma slovy?
Názorově jsou ti lidé rozdílní, ale spojuje je zvídavost a aktivita. Když píšeme o nějakém projektu, hned nám čtenáři píší, jak se mohou zapojit. Často jsou to lidé, kteří organizují nejrůznější akce pro své okolí.

Pokud jsem dobře četla, jste v redakci Respektu letošním rokem už dvacet let. Myslíte, že už tam budete napořád?
To nevím. Je to krásná práce, ale mimořádně vyčerpávající po mnoha stránkách. Hlavně tím, že mám pocit zodpovědnosti. V zahraničí fungují redakce jinak – jsou větší a práci si tam mohou delegovat mezi sebou. U nás je to jinak. Já jako šéfredaktor píšu, někdy edituji, občas mám pocit, že tam i uklízím. Ale není to tak, že bych práci nemohl na někoho delegovat, protože by to ostatní nezvládli, ale sami toho mají hodně. Nedokážu si v Česku představit zajímavější mediální práci než vedení Respektu. Ale člověk musí myslet na své zdraví a na to, že dojdu do momentu, kdy nebudu vědět, jak Respekt zlepšovat. Nebo nedej bože – kdybych měl pocit, že není co zlepšovat. Člověk pak musí vědět, kdy je čas skončit.

Barbora Schneiderová

(*1996) je studentka novinařiny a Divadelní vědy na FF UK. Přesto ji ale zajímá všechno a všude. Otázka je, co dělat dřív - a tak se snaží cestovat, poznávat lidi a ochutnávat svět kolem sebe. Také se snaží a bude dále, aby lidé všeho věku neztráceli chuť číst - třeba právě blog Skautského institutu!