Dokument Skauti bez lilie by mohl diváky učit, jak porozumět jednání lidí za komunistického režimu

Barbora Schneiderová May 2, 2017

Osm vedoucích skautských oddílů, osm naprosto odlišných příběhů. Spojovalo i rozdělovalo je mnohé, ovšem rok 1968 změnil osud všem z nich. Tento zlomový moment zachycují v novém dokumentárním filmu Skauti bez lilie autoři z organizace Post Bellum, kteří ho vytvořili ve spolupráci s pražským Skautským institutem.

Někteří z vedoucích skautských oddílů podlehli nátlaku doby a vstoupili do komunistické strany. Jen to jim totiž umožnilo, aby svůj klub mohli vést dál. Ti, kteří tuto cestu zavrhli, museli ve skautingu pokračovat ilegálně. Jiné oddíly měly štěstí – třeba pod hlavičkou turistické organizace vydržely po celou dobu totalitního režimu v Československu. Všechny vedoucí oddílů spojovala touha vychovávat děti dál ve skautském duchu, otázkou ale zůstává, nakolik se jim to třeba jako odnoži Socialistického svazu mládeže mohlo dařit.

Skauting to v Československu rozhodně neměl snadné. Hnutí bylo zrušeno za nacismu i za komunismu, v uvolněné atmosféře šedesátých let se znovu obnovilo. Jak film Skauti bez lilie zmiňuje, jen v několika prvních týdnech se přihlásily desítky tisíc dětí. S nástupem normalizace bylo opět vše jinak. Či spíše při starém.

Těžko posuzovat, jak to tehdy vypadalo – hlavně pro dnešní mladou generaci, která s komunistickým režimem už nemá nic společného. Výpovědi vedoucích oddílů, kteří ale před těžkou otázkou – jak pokračovat jako skauti po roce 1968 – skutečně stanuli, přibližuje nový dokument Skauti bez lilie. Před premiérou 23. dubna v Městské knihovně v Praze si můžete o jeho vzniku přečíst rozhovor s režisérem snímku Viktorem Portelem z organizace Post Bellum.

Jaký byl impuls natočit film o skautech po roce 1968?
To téma jsem vnímal už dlouho, otevřel ho pro mne film Břetislava Rychlíka Skaut má holá kolena, který tematizuje zákaz skautingu v roce 1970 a pocit mladých skautů, že je vedení Junáka zradilo. Tímhle pocitem ale film končí a mě zajímalo proniknout za něj. Nejenom zjistit, jaké pohnutky vedly vedení Junáka k tomu, že doporučilo všem skautským oddílům vstup do oddílů pionýrských, ale hlavně jak se s touhle extrémně těžkou situací pak jednotlivé oddíly vypořádávaly a jak za normalizace přežívaly.

Hlavní impulz pro realizaci filmu pak přišel minulý rok od ředitele Skautského institutu Miloše Říhy – Šípka, který na něj v projektu Zkušenost totality vyčlenil peníze. Naštěstí byla projektu nakloněna i má domovská organizace Post Bellum, takže jsme se mohli pustit do práce.

Jaký může mít dnes takový dokument podle vás smysl?
Ve filmu se snažíme zachytit normalizační tlak na lidi, kteří se snažili vést děti ke skautství. Vyprávíme osm příběhů vedoucích, někteří z nich vedli oddíly ilegálně, jiní pod pionýrem nebo jako členové KSČ. Snažíme se tematizovat způsoby, jakými se jednotlivým respondentům podařilo zachovat svou integritu, stejně se snažíme ukazovat, jaké ústupky třeba udělali a jak je dnes reflektují. Ten film proto podle mne může být velkou školou v učení se jakémusi nepředpojatém myšlení. Tím myslím v učení se vnímat, že ne všichni, kdo si s režimem nějakým způsobem zadali, byli zlí a špatní lidé. Učit se rozlišovat a chápat jejich motivace. Ale zároveň nerelativizovat a neříkat, že o nic nešlo. V tom je podle mne konfrontace s příběhy lidí, kteří se snažili dělat za normalizace něco smysluplného, nedocenitelná.

Jak náročné bylo shánění respondentů?
Nebylo tak náročné vůbec, zajímavých skautských pamětníků je mnoho. S výběrem nám velmi pomohl skautský historik Roman Šantora – Bobo, který přesně pochopil, že naším záměrem je ukázat ten boj za zachování skautství v jeho mnoholičnosti. Chtěli jsme ho uchopit tak, aby z něj vykrystalizovaly obecnější otázky. Jako například – kde je ona pomyslná hrana, kdy je skautský oddíl ukrytý pod hlavičkou jiné organizace ještě skautským oddílem? Zkusit zjistit, kdy ještě člověk systém nabourává a kdy už se stává jeho součástí.

Kolik respondentů se vám podařilo sehnat? A kolik jich bylo nakonec použito přímo do dokumentu?
Natočili jsme celkem patnáct pamětníků s tím, že dalších skoro dvě stě nahrávek skautů jsme již v archivu Paměti národa měli a mohli jsme se o ně „opřít“. Pro mne jako pro režiséra byla stěžejní spolupráce Skautského institutu a Post Bellum. Díky ní jsme si mohli dovolit natočit více pamětníků – a o jejich využití či nevyužití ve filmu rozhodovat až ve střižně. A to zároveň s jistotou, že nepoužité nahrávky nepřijdou nazmar, ale nakonec budou uloženy v digitálním archivu Paměť národa. Takové štěstí člověk většinou nemá, třeba v České televizi se nevyužité nahrávky po dokončení pořadu mažou. To bychom si vůči našim respondentům vůbec nemohli dovolit.

Finální verze dokumentu má 52 minut. Kolik materiálu bylo ale natočeno celkem?
Natočili jsme 32 hodin materiálu a k tomu jsme nechali zdigitalizovat ještě 22 hodin archivních filmů. Sice bylo náročné se tím vším probrat, ale měl jsem k tomu skvělé pomocníky – scénáristu Adama Drdu a střihače Tomáše Polenského, bez nich bych si to neuměl představit.

Do konečných dvaapadesáti minut se toho samozřejmě nevešlo hodně. Například podle mne skvělý Mirko Veselý, který popisuje, jak vypadá skauting dnes.

Jaká cesta dokument ještě čeká?
V tuto chvíli se chystá veřejná premiéra, která bude 23. dubna v Městské knihovně. Zároveň se už skautskými kanály rozbíhá do regionů k jednotlivým oddílům a Skautský institut plánuje jeho uvádění na akcích a kurzech tak, aby se začlenil do povědomí organizace. Vedle toho začínáme jednání o uvedení filmu v České televizi, určitě zkusíme film vyslat i na nějaké festivaly.

Je film o skautech jednorázová věc, nebo je možné čekat pokračování?
V tuhle chvíli se určitě nebudeme vracet zpět k normalizaci, byť by to určitě šlo. Společně s kolegy ze Skautského institutu si myslíme, že nazrává čas začít zkoušet mluvit o devadesátých letech. Pro skauty to byla hodně pohnutá doba – na prahu svobody se potkali političtí vězni z padesátých let, komunisté z let šedesátých, vedoucí, kteří za normalizace vedli oddíly pod Pionýrem a dalšími organizacemi – a několik oddílů, které skautovaly zcela ilegálně. Bylo to hodně divoké, živelné, často osobní. Přesto se pak podařilo skautům najít nějakou společnou řeč. Nebo nepovedlo? Právě po tom bychom chtěli ve filmu pátrat. Ale celý nápad je teprve v plenkách. Přijde mi ale skvělé, že se skauti do zkoumání bolavých a rozporných oblastí vlastní historie pouští. To mi přijde v českém kontextu vlastně zcela nevídané.

Jsou cílovým publikem pouze skauti? Nemůže to být mírné riziko dokumentu?
Od začátku máme ambici, aby náš film nebyl jen pro skauty. Naopak chceme, aby promlouval i k lidem, kteří ve skautu nikdy nebyli. Zda se to podařilo, se ukáže v příštích týdnech a měsících. Snažili jsme se na příkladu jedné organizace, která ve svém erbu má ideály přátelství, humanity a pomoci slabším, ukázat, do jakých situací se mohou dostat členové takového hnutí pod tlakem – nejenom strachem z represí, ale i pod vlivem různých nabídek a výhod. Naším filmem jsme určitě to téma jen nakousli, myslím si, že do budoucna by to mohlo být téma pro zajímavou syntetickou práci podobnou knize Náměstí Krasnoarmějců 2, která se věnuje době normalizace na Filosofické fakultě. Ta totiž taky není určena jen pro absolventy pražské fildy, ale vypovídá o vztahu normalizačního režimu ke školství obecně – i o osobních pnutích, která lidé tehdy zažívali.

Barbora Schneiderová

(*1996) je studentka novinařiny a Divadelní vědy na FF UK. Přesto ji ale zajímá všechno a všude. Otázka je, co dělat dřív - a tak se snaží cestovat, poznávat lidi a ochutnávat svět kolem sebe. Také se snaží a bude dále, aby lidé všeho věku neztráceli chuť číst - třeba právě blog Skautského institutu!